Velký sympaťák, trpělivý se svými odpověďmi a bleskurychlý na hřišti. Takový je v kostce Jakub Podaný. Třeba ho jednou na Letné ještě uvidíme 🙂
Největší úspěchy:
1x Vítěz domácího poháru
1x Mistr indické Superligy
Statistika:
Za Spartu celkem 40 zápasů a 2 vstřelené branky. V nejvyšší soutěži 138 zápasů a 10 branek. Dalších 34 zápasů (1 branka) přidal v řecké nejvyšší soutěži; 25 ve slovenské lize a 11 (2 branky) v indické Superlize.
Místo Vašeho narození se všude uvádí jako Přerov, první mládežnický klub však je FC Zličín.
Narodil jsem se v Přerově, protože celá rodina pochází z Moravy. Ještě když jsem byl malý, přestěhovali jsme se do Prahy, a když jsem šel do první třídy, řekl jsem tátovi, že bych chtěl hrát v nějakém klubu. Teda, já mu dal trošku ultimátum (smích). Řekl jsem mu, že pokud nenastoupím někde do klubu, nepůjdu do školy. No a takhle jsem začal s fotbalem na Zličíně. Když jedu okolo, vždycky si na tuhle historku vzpomenu.
Ještě v žákovském věku přesun na Spartu, kde jste však nebyl prvním Podaným.
Už strejda na Letné hrál, má s ní dva tituly mistra ligy. Asi i tohle mi hodně pomohlo, že jsem se nenechal zlákat od kamarádů na jiné aktivity, ale chtěl jsem být fotbalistou. Na strejdu jsme se chodili dívat a mám vzpomínku z doby, kdy už hrál na Žižkově. Stáli jsme s tátou na tribuně, strejda na hřišti a já na něj mával a volal a on nic. Samozřejmě v plné koncentraci na zápas, ale já to tehdy nechápal, že mi ani nezamává.
Útočník, záložník, nebo obránce?
Pamatuji si Vás jako levého obránce, ale vím, že jste hrál i v útoku a teď v Dukle na pravém křídle. Která pozice Vám vyhovuje nejvíce?
Teď hraju spíš pravého útočníka. Začali jsme hrát 3-5-2, i když my to hrajeme trošku modifikovaně. Útočníkem jsem byl vždycky, až vlastně v B týmu Sparty, kde nás vedli pánové Šilhavý a Kočí mi řekli, že útočníci chodí s áčkem dva a musí hrát. Z křídla mám větší šanci hrát a levá strana mi bude vyhovovat. Mohl jsem tam uplatnit svou rychlost a jednu z mála výjimečných věcí, které mám, a to je centr. Potom jsem se zatáhl ještě hlouběji, kde jsem si často nabíhal a překvapil soupeře. Náběh beka je často docela nečekaný a z toho jsem těžil. Padlo z toho i docela dost branek. A teď jsem se po třicítce zase vrátil na pozici útočníka. Pokud to hrajeme správně jako třeba v přípravě, tak mě to hodně baví. Nevadí mi sprinty, spíš mi vadí monotónní běhání. Nemyslím si, že jsem na to ten správný typ. Potřebuju jít do dlouhého těžkého sprintu, ale pak si taky potřebuju adekvátně odpočinout.
Když se vrátím do období ve Spartě, strávil jste hodně času na hostováních. Myslíte, že to mladým hráčům prospívá? Každý půlrok někde jinde, jiný kolektiv, jiný trenér. Jak jste to třeba vnímal Vy?
Hostování jsem absolvoval už v mládeži. Měl jsem třeba zlomenou nohu, zánártní kůstku, a to je pauza na tři měsíce. Tím jsem do přípravy nemohl jít naplno, a proto se potom zvolila možnost hostování, abych hrál. To je pro mladého hráče vůbec to nejdůležitější. S B týmem jsme postoupili do druhé ligy a přišlo hostování na střížkovské Bohemce, kde jsem poprvé nakoukl do první ligy. Když jsem si to tam mohl vyzkoušet, říkal jsem si, že se touhle cestou mohlo jíž už dřív, ale Sparta se nikdy na hostování v první lize nedohodla.
Po Bohemce jsem odešel do Senice, kde jsem odehrál takřka úplně všechno (drobné zranění). Zajímavá zkušenost, poprvé takhle někde sám. Nechci říkat vyloženě v zahraničí, ale vlastně jo.
Na Senici se chci zeptat, protože zrovna tuhle destinaci na hostování moc nechápu. Teď tam je ze Sparty třeba brankář Vorel. Jaká je Senica a proč zrovna tohle mužstvo na hostování?
Když jsem tam šel, byla tam provázanost manažerů Sparty a Senice. Daleko to není, respektive po zkušenostech v Indii už pro mě tyhle vzdálenosti nejsou velké. Celou dobu jedete po dálnici a nejezdil jsem často domů, takže mi přijde, že je jedno, jestli jste v Hradci nebo třeba v Senici. Když jsem tam podepisoval smlouvu na hostování, řekli mi, běž se projít do města a pak se vrať a podepíšeme to. Tak jsem šel a po dvaceti minutách jsem se vrátil a říkám:„Hele, já jsem nemohl najít náměstí. Šel jsem kolem obchoďáku a došel jsem na křižovatku a dál už mi přišlo, že bych chodil dokola“. Zasmáli se a jen dodali, že jsem tam byl správně (smích).
Znal jsem všechny tři kavárny a občas jsme se vydali do Skalice do kina, ale jinak tam toho moc nebylo. Já to takhle ale nebral, byl jsem mladej, sám, neřešil jsem to.
Nejvyšší ligu jste si vyzkoušel až v dresu Bohemians, dokonce jste nastoupil v „derby“ dvou Bohemians. Asi hodně velký bizár, že?
Já jsem to takhle tehdy nevnímal. Spor se táhl nějakou dobu a já jsem k tomu neměl ani dost informací, abych přesně věděl, jak to bylo. Ale jsem rád, že se ta situace nějakým způsobem vyřešila a takový klub je v lize a má dobrou fanouškovskou základnu.
S B týmem Sparty jste hráli na Strahově, kam chodilo pět set až tisíc diváků…
…. Jako na Duklu teď (smích). Ne, já to takhle nevnímal. Na druhou nebo třetí ligu prostě tolik lidí nechodí a je jedno, na kterém stadionu hrajete. Pak jsem vnímal, když bylo hodně lidí na Letné, kde fanoušci skandují, ale pak jsem zažil několikanásobně víc diváků v Indii a je to zase o něčem jiném. Sice jsem jim nerozuměl, ale 80 000 lidí na stadionu je skvělý zážitek. Naučil jsem se se vypínat. Vím, že tam lidi jsou, ale nevnímám, co na mě řvou.
Diváky neřeším, emoce k fotbalu patří
Jste křídelní hráč, často si asi u postranní čáry něco vyslechnete od diváků. Máte z tohohle pohledu nějaký oblíbený nebo neoblíbený stadion?
S diváky jsem v interakci a když na mě něco zařvou, tak se třeba otočím a usměju se. Většinou je mi to jedno, emoce k tomu patří. Pokud to není nějak extrémně vulgární nebo směrem na rodinu, tak mi to nevadí. Když jsem byl ve Spartě, tak nás neměli rádi asi nikde, hlavně na Moravě. Speciálně v Olomouci jsme si toho vždy vyslechli hodně.
V létě jste byl povolán do prvního týmu vedeného trenérem Chovancem. První zápas hned v Evropské lize proti Palermu.
Vracel jsem se a nevěděl, co dál. Nevěděl jsem, jestli budu v druhé lize hrát. Že bych měl hrát za áčko, nebylo vůbec na pořadu dne, a šel jsem tak na dvoutýdenní zkoušku na Žižkov. Hodně mi asi pomohlo, že Slovensko hrálo na MS a liga v Senici končila brzo. Měl jsem přes měsíc volno, chodil jsem do posilovny a makal na sobě. Možná jsem to trošku přehnal, vyletělo mi sedm kilo nahoru. Přišel jsem na Žižkov a sprintově to bylo dobrý, ale po třech sprintech jsem měl pocit, že mi srdce vyskočí z těla. Na Žižkově jsem se ale moc dobře necítil a po dvou týdnech jsem zavolal na Spartu, jestli by nebylo možné, abych byl raději v B týmu ve druhé lize pod trenérem Svobodou. Vyhověli mi.
Sezonu předtím B tým skoro sestoupil a v létě jsme po asi osmi kolech druhou ligu vedli, dařilo se nám a mně také a byl jsem povolán na Palermo. Láďovi Krejčímu bylo špatně od žaludku a Martin Zeman byl po otřesu mozku a najednou jsem byl v nominaci já. Seděli jsme v zasedačce, kde pan Chovanec s panem Haškem říkali sestavu a já tam sedím a byl tam papír, který byl překrytý jiným. Vedle ale byl papír, jak budeme hrát standardky, a vidím tam zkratku „POD“. Říkám si, kdo jinej tady má ještě tuhle zkratku? Koukám po místnosti a nikdo mě nenapadá. Přišlo mi absolutně nereálný, že bych to byl já. Vedle mě seděl Lukáš Třešňák, podíval se na mě a říká mi: „Ty vole, ty hraješ!“
Mimochodem, tuhle koukám na Manchester United a vidím jméno Darmian. Říkám si, to jméno je mi povědomé, odkud ho jen znám. Dal jsem si jeho jméno do googlu a koukám, že to jen ten kluk, co na mě hrál pravého beka za Palermo! Nechci, aby to znělo namyšleně, ale tehdy jsem ho fakt přehrával a říkal jsem si, že je to asi taky nějakej kluk z juniorky. No a on je teď v Manchesteru United a já v Dukle (smích).
Pár dní nato jste nastoupil do derby a Bony rozhodl o vítězství Sparty 2:1, když proměnil váš centr.
Tři dny nato. Snové čtyři dny (smích). Prohrávali jsme 0:1, já šel na hřiště někdy v 60. minutě a chvíli nato myslím Venca Kadlec vyrovnal. Potom se hrálo hodně vyhroceně. Kamil Vacek před koncem krásně vyvezl míč, dal mi ho doleva a já poslal centr na Bonyho a ten proměnil.
Dodnes si pamatuju, jak jsme běželi ke kotli a nějaký fanoušek tam byl na plotě a řval radostí, my taky řvali. Hrozně silnej moment.
„Já řval, stadion řval, Kweuke řval..“
V další sezóně jste se podílel na destrukci FK Sarajeva (trenér Plíšek) brankou a asistencí. Berete tenhle zápas za nejpovedenější v dresu Sparty?
Šel jsem na plac asi na tři minuty za stavu 3:0 a dal jsem gól a na druhý přihrál, ale paradoxně mi to do sestavy nepomohlo. Zápas to byl super, já řval, stadion řval, Kweuke řval. Všichni jsme řvali a užili jsme si to (smích). Ale byly to tři minuty, radši vzpomínám na zápasy, kde jsem odehrál víc minut a víc jsem se podílel na výhře, jako třeba zmíněné derby.
Když zmiňujete Kweukeho, Matěj Hybš na něj vzpomíná s tím, že nemusel chodit do posilovny, jakou měl muskulaturu.
No… (zamyslí se). Já si pamatuju když přišel ze Slovenska, že nebyl schopnej udělat ani tři kliky. Jak byl velkej, tak svoje tělo špatně ovládal. Před tréninkem a po tréninku byl přes půl roku ještě s kondičákem a pak teprve vyskočil a stal se z něj zabiják. Neměl velkej hořejšek, ale strašně silný nohy. Když se na vás rozeběhne sto kilo, je to, jako když se rozjede tank.
Vzpomínám na něj rád, vždycky usměvavej friendly kluk a dal za nás spoustu branek.
V kabině jste se potkal se spoustu velkých jmen (Jaromír Blažek, Tomáš Řepka, Marek Matějovský, Libor Sionko) a mnoho dalších. Ke komu jste měl z týmu nejblíže?
Je to klišé, ale měli jsme super partu. Jirka Kladrubský, Kamil Vacek, Juraj Kucka a další, nechci na nikoho zapomenout. S Kamilem jsme spolu přišli z B týmu a dodnes se hodně bavíme. Tehdy navíc Sparta i pro ty kluky ze Slovenska znamenala strašně moc a přišlo mi, jako kdybychom byli všichni čtyři odchovanci. Každý měl v hlavě, že nehrajeme fotbal za sebe, hrajeme za něco víc. Když se s těmahle klukama bavím teď, tak vidím, že to mají pořád stejně. A to už není náhoda.
V zimě jste odešel do Sigmy Olomouc na hostování jako protihodnota za trenéra Jílka. S Olomoucí jste vyhrál domácí pohár (výhra ve finále nad Spartou) a vaším trenérem byl pan Uličný.
Do Olomouce jsem tehdy moc jít nechtěl. Vedli jsme ligu snad o devět bodů, chtěl jsem vyhrát titul. Věděl jsem, že přijde nový manažer Hřebík a že se chci porvat o možnost hrát. V Olomouci si ale dali podmínku, že když má sem přijít Jílek, tak do Olomouce musím přijít já. Nejel přes to vlak a já tam prostě musel. Nakonec jsem vyhrál pohár a Sparta titul nevyhrála.
Jak vzpomínáte na trenéra Uličného?
Neskutečný. Nevím do jaké míry ty historky byly pravdivé, ale byl to trenér do pohody. Nahodil tu správnou atmosféru a byla sranda. Když se vidíme, prohodíme pár slov a jsem rád, že si mě pamatuje, i když jsem tam byl jen půlrok. Moc trofejí, respektive asi žádnou jinou nemá, tak jsem rád, že jsme takovýmuhle člověku mohli udělat radost a vyhrát trofej.
Přes Teplice do Řecka (AEL Kalloni), do prvoligového klubu, který sídlil na ostrově Lesbos. Byla to destinace, kam jste chtěl?
To úplně ne, ale přišel za mnou agent, že tahle šance je, a já kývnul. Při hostování je hrozně důležité, jestli hrajete. Není to jednoduché v tom, že ke konci sezóny už jsou tlaky, abyste spíš nehrál, když příští rok v klubu nebudete. Přesto jsem byl nejvytíženější hráč ligy a bylo to fajn, dařilo se mi. Měl jsem nabídky z Řecka, ale Sparta řekla, že ne. Že mě chtějí vidět v přípravě a mám se porvat o místo v sestavě. Realita byla trošku jíná, ale byl jsem pod smlouvou a tohle jsem vždycky respektoval.
V Řecku byl zajímavej život. Odtrénovat, být u moře, taková dovolená.
Další zastávka byla pro nás velmi exotická Indie, přesněji klub z Kolkaty. Tam mě zajímá, jak se tenhle nápad zrodil a jestli jste měl možnost se s někým o Indii poradit, než jste na nabídku kývnul.
Končila mi smlouva na Spartě, ale zase by to bylo jen hostování s prodloužením smlouvy. Já si říkal, že lepší hostování než v Řecku už prostě nebude, tak si to radši holt odstojím v juniorce. Zavřela se přestupová období, ale agent za mnou přišel s tím, že je zájem z Indie. Že se tam otevírá nová soutěž s velkým promem, velká jména a že je to zajímavé.
Nejdřív jsem si klepal na čelo a říkal jsem si, co budu dělat v Indii. Když mi ale ukázal prospekty a která jména tam mají hrát, zaujalo mě to. Nakonec to bylo asi nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělal, protože zážitky tam byly úžasné. Hrál jsem s Luisem Garciou, který mi říkal, že to jak se o nás starali, promo soutěže a všechno okolo je srovnatelné s finálovou fází Ligy mistrů. Bylo to super.
V Indii o nás bylo skvěle postaráno
Na stadionu nás sledovalo vždy přes 60 000 diváků, další milióny u televize. Hodně mi to dalo i ve smyslu prezentace, PR a marketingu. Bylo to ale i dost náročné. Hráli jsme každé tři dny, velké přeletové vzdálenosti a všude horko a dusno. Pak máte přijít před novináře a něco povídat, nebo se fotit se sponzorama. Nic lehkýho a jeden čas už jsem byl v tranzu.
Nově zformovanou Superligu jste nakonec vyhráli i díky vaší asistenci ve finále. Jak se slaví v Indii?
Vždycky jsme bydleli na stejném hotelu jako domácí tým, nebo když oni přijeli k nám, tak byli na našem hotelu. To platilo i pro finále a po zápase byla oslava obou týmů, funkcionářů a bylo to hrozně fajn. Tancovali jsme, blbli jsme, ale na oslavy moc čas nebyl. Druhý den jsme letěli do Kalkaty to oslavit s místními, ale já už odpoledne letěl. Po třech měsících jsem se těšil domů, byly akorát Vánoce.
Vyzkoušel jste místní kuchyni? Jaké je vaše oblíbené jídlo a zaskočíte na indickou kuchyni i v Praze?
Museli nám vařit evropsky, moc to ale neuměli, takže první měsíc nám vařili pořád to stejné (tmavou omáčku s těstovinami). Kamkoliv jsme přišli a já říkal „no spicy“, stejně jsem u toho skoro brečel. Takže jsem si asi nic moc neosvojil, nejsem gurmán, takže jestli chce někdo radu na indickou kuchyni, ať nechodí za mnou.
Líbilo se mi, jak tam jsou všichni friendly. Nebo teda skoro všichni. Jak se umí radovat z maličkostí i lidé, kteří toho třeba tolik nemají. Uvědomil jsem si, co my tady občas řešíme za blbosti. Co je pro nás strašně materialisticky důležitý, ale vlastně není, že jo. Odvezl jsem si s sebou asi spíš tohle a medaili (smích).
Po návratu do Evropy a vypršení smlouvy ve Spartě jste zvolil Slovan Bratislava.
Největší klub na Slovensku, měli o mě zájem dva tři roky, ale předtím to nedopadlo. Dařilo se mi tam, odehrál jsem hodně zápasů, jen mě mrzí, že z toho nebyla žádná trofej. Ale tehdy tam byl hrozně silný Trenčín a vyhrával to on. Byli lepší než my.
Po úspěšné sezóně jste se z příjemných rodinných důvodů rozhodl pro návrat do Prahy, ale do Dukly. Chtěl jste právě tam?
Vím, že agent byl v kontaktu se Slavií i Plzní, ale já si nakonec sám dohodl Duklu. Tam mi dali možnost, že kdyby se povedlo zahraničí, můžu odejít. Nabídky ale nebyly až tak konkrétní a v Dukle jsem byl v kontaktu s panem Šilhavým a ten mě samozřejmě chtěl už do přípravy. Proto jsem zvolil tuhle cestu.
Hned v pátém kole utkání se Spartou. Jaké jste měl, případně pořád máte, pocity hrát proti „svým“?
První zápas proti Spartě. Bylo to specifický, ale to bude asi už vždycky. Zdravá motivace, ale ve finále jsme Spartě nikdy žádné body nevzali. Bohužel nebo bohudík, záleží, kdo se na to takhle kouká, ale chtěl jsem samozřejmě vždycky Spartu porazit. Speciální motivaci mám samozřejmě i proti Slavii, protože ji odjakživa vnímám jako rivala.
Ona vůbec ta první sezóna pod trenérem Šilhavým byla zajímavá, co se týká soupisky. Obrana Podaný, Šimůnek, Štetina, Kušnír. V útoku mimochodem Olayinka, Beauguel. Fotbalový svět je malý, že?
Byli jsme dobří, sedmé místo. Hráli jsme dobrej fotbal, ale tým se pak rozpadl. Škoda.
Sparťanem jsem a zůstanu jím navždy
Dostal jste někde „sežrat“, že jste sparťan?
Zrovna třeba v Olomouci jo, ale byli to hráči takoví spíš jednodušší. Přijde mi to jako kravina, když máme na sobě stejný dres. Někde se mě třeba zastali spoluhráči, když bylo něco s diváky. Ve Slovanu Bratislava jsem problém neměl vůbec. Je to i o výkonech, když jste platný hráč, tak vás mají i fanoušci rádi.
Ne že bych vás posílal do důchodu, ale už přemýšlíte, co budete dělat po fotbale?
Určitě bych chtěl u fotbalu zůstat. Ne úplně jako trenér, ale spíš manažerská pozice, na což jsem teď i studoval (absolvent MBA, pozn. red). PR a marketing je taky hodně na vzestupu, takže něco klidně v tomhle okruhu. Uvidíme, kterou cestou to půjde. Teď tu dělám rozhovor se Sparťanskýma Novinama, jsem sparťan, tak třeba to jednou půjde zrovna touhle cestou.